You are using an outdated browser. For a faster, safer browsing experience, upgrade for free today.

Vztahovačnost není špatná vlastnost, je to zranění

Vztahovačnost není považována za ctnost a řekneme-li o někom, že je vztahovačný, nemluvíme o něm příliš v dobrém. Nahlédneme-li na důvod a příčinu pečlivě, náhle je všechno jinak. Pojďme začít každý u sebe. Vztahovačnost je do určité míry přirozená, protože si díky ní k druhým, ke světu a událostem tvoříme vztah, vztahujeme se. Pokud v ní ztratíme vlastní úsudek a vědomí o sobě, ovládne nás a vezme nám svobodu. Budeme vnímat sami sebe a život prostřednictvím hodnocení, názorů a nálad jiných lidí nebo událostí dějících se okolo nás. Dá se říci, že se rozpustíme v druhých.

Jak se vztahovačnost projevuje?

Může se projevovat jen situačně, ale i komplexně. Poznáme ji na sobě ve třech základních směrech, které se mohou prolínat.


  • Přílišná vztahovačnost, o které bude řeč, se projevuje přecitlivělostí a reakcemi na okolí. Co druzí říkají a co se děje okolo nás. Bez ohledu, zda jsou slova a činy mířeny na naši osobu, přináší nám pocit nepohody, smutku a naštvání. Dá se říci, že prožíváme chování druhých a situace v životě přes sebe. Proto ovlivňují naše denní a životní naladění. Často cítíme naštvání, přestože jsme byli před chvílí v pohodě. Jedna událost nebo člověk nás vytočí už jen tím, že je v naší blízkosti.
    Příklad: Setkám se s nepříjemným člověkem. Chová se arogantně a vybije si svůj vztek na mě (není důležité, zda to udělal záměrně mě, nebo jsem mu jen přišla první do cesty). Jeho chování si vztáhnu na sebe. Naštve, raní a zkazí mi náladu na celý den, možná i na déle. Myslím, že mi to udělal naschvál. Vytáčí mě chování a jednání druhých (jak jedí, mluví, vypadají). Stačí, že to vidím a jsem vytočená.
  • Vztahovačnost se projevuje závislostí na hodnocení a reakcích druhých. Přílišným pozorováním jak si ve společnosti stojím, abych se přesvědčila, že dělám, říkám, vypadám dobře. V opačném případě i špatně. Už dopředu očekávám negativní hodnocení, abych se ujistila o své nedostatečnosti. Cítím se shodně s hodnocením a (ne)přijetím druhých. Můj vlastní úsudek není platný.
    Příklad: Očekávám, že mě druzí ocení, pochválí. Když se tak nestane, jsem smutná, naštvaná a připadám si hrozně.
  • Přílišná vztahovačnost, se projevuje i tím, když mě přehnaně ovlivňuje situace, ve které se nacházím a nemám na ni přímý vliv. Nemohu s ní nic udělat, změnit ji. Přesto výrazně ovlivní moje naladění. Zaplaví všechny oblasti mého života. V opačném případě tím, že jedině já musím něco konkrétního udělat, jinak se svět zhroutí. Přisuzuji si důležitost, která mi nepřísluší.Může se projevovat jen situačně, ale i komplexně. Poznáme ji na sobě ve třech základních směrech, které se mohou prolínat.
    Příklad:Je špatné počasí. Je-li ošklivo, i můj život je ošklivý. V kolektivu je špatná atmosféra, znamená to, že všechno je na nic. Když to neudělám já, tak nikdo. Musím u všeho být, všechno vědět, ke všemu něco říci.

Odkud pramení?

Pramení z naší minulosti a souvisí se sebepojetím. Utváří se, mění i potvrzuje celý život. Abychom získali zdravou sebedůvěru, potřebujeme zvláště v dětství a dospívání bezpodmínečné přijetí a zdravou lásku. Nedostává-li se nám, máme horší podmínky pro zdravý rozvoj osobnosti. Jsme-li příliš hodnoceni, jak v dobrém tak ve zlém, nepěstujeme si v sobě pocit vlastního uznání. Není nám to umožněno (ať už opakující se kritikou či chválením). Proto ho budeme i v budoucím životě vyžadovat a očekávat od druhých. V sobě ho hledat nebudeme. Nevytvoříme si dostatečnou kompetenci k relevantnímu úsudku.

Zárodek narušeného sebepojetí se může zrodit i z jedné traumatické události, kdy nám někdo ublíží svým chováním. Nevybíravě se o nás vyjádří, že jsme k ničemu, oškliví, hloupí… Ostatní nezdary pak nabalujeme na minulou událost a ze sněhové koule je lavina, která udusí kladné mínění o nás samých. Pak už jen čekáme na každé další potvrzení, které nám patřit ani nemusí. Často se stává, že mu svým chováním jdeme naproti.

Je od nás vyžadována naprostá dokonalost, kterou jsme schopni nějakou dobu zvládat. Dostaneme-li se však do situace, kdy tomu tak není, nebo to tak okolí nehodnotí, život se nám zhroutí jako domeček z karet.

Vztahovačnost je, když záleží mnohem více na druhých než na nás samotných. Je důsledkem pochybností člověka o sobě samém.


Jak se vztahovačnosti zbavit?

Budu-li svou pozornost upírat k sobě a svým emocím, určitě se mohu každodenně vzdalovat od vztahovačnosti a přibližovat k nezávislosti. Změna nenastane ze dne na den, ale postupnými kroky se mi bude dařit čím dále lépe. Pro trénink si vyberu nejprve méně zátěžové situace a postupně s úspěchem i obtížnější:>

  1. Nejprve si přiznám a uvědomím, že si věci příliš beru.
    Přiznám si, že nad tím, jak se mi daří, mají vládu druzí. Nezáleží na tom, zda úmyslně či ne. Přiznám si, že mě často rozhodí, rozesmutní a rozzlobí události nebo chování lidí. Moje reakce jsou nepřiměřené. Přiznám si, že jsem závislá na posudku druhých.
  2. Pozoruji vlastní emoce.
    Při situaci, která mě nepřiměřeně rozhodí, se pokusím vědomě sledovat své emoce. Co se se mnou děje – emocionálně, tělesně? Jak se cítím? Zda situace nebo člověk, se kterým se konfrontuji, si moje vyčerpání zaslouží? Jsou-li projevy emocí adekvátní? Co mi přinášejí? Co mi berou? Proč se mě to tak dotklo?
  3. Ptám se sama sebe.

    Přistihnu-li se, že potřebuji nebo vyžaduji potvrzení druhých, zastavím se a nejprve se zeptám na svůj názor. Dostanu-li se do situace, kdy na mě někdo útočí, zeptám se sebe, zda je jeho chování můj nebo jeho problém? Zda se chci skutečně nechat do konfliktu vtáhnout? Stojí mi to za to?

  4. Ptám se druhých.
    Mám-li nějaké domněnky o druhých, seberu odvahu a zeptám se. Mám-li pochybnost o jejich úsudku nebo se domnívám, že je cokoli mířeno na moji osobu, sdělím to. Chce to odvahu, ale nejtěžší je první krok. Důležitá je nekonfliktní forma sdělení a dotazu.
  5. Vydržím v nejistotě.
    Pocítím-li nejistotu, která obvykle vede k tomu, že se nechám unést událostmi, vydržím. Nedělám nic a nechám na sebe dopadnout svůj vlastní tlak. Pokusím se v něm vydržet a počkám, až odezní. On totiž odezní. Zhluboka dýchám a sleduji nádech a výdech.
  6. Nenechám se unést svým úsudkem.
    Cítím-li naštvání na druhé, říkám-li si, jak mi druzí ubližují a chovají se ke mě špatně, na chvíli se zastavím a pokusím se změnit úhel pohledu a postoj. Snažím se vystoupit z dosavadního úsudku a na celou situaci se podívám shora nebo z pozice druhého. Zprvu je to těžké, ale postupným tréninkem to jde čím dál lépe.
  7. Ocením se.
    Ocením se za každou situaci, kterou zvládnu. Třeba si ji zapíši, abych se k ní mohla často vracet. Při dalších pokusech se posílím myšlenkou na minulý úspěch.
  8. Každodenně si uvědomuji svou jedinečnost.
    Každý den se SAMA za něco pochválím a třeba i odměním, všímám si silných stránek a snažím se přijímat slabší. Všichni jsme nedokonalí. Naštěstí. Čím je ve Vás vztahovačnost hlouběji zakořeněna, tím bude těžší ji překonat. O to více nemáte-li náhled (neuvědomujete-li si to). To však neznamená, že Vám neubližuje. Proto je dobré vyhledat odbornou podporu terapeuta, který Vás změnou bezpečně provede.

A co Vás čeká, až svou vztahovačnost zkrotíte?

Odpovídám z vlastní zkušenosti. Svobodné bytí se sebou samým a přitom v pevných vztazích s druhými. Za to stojí bojovat.


#verimvesvezdravi
  • Sdílet příspěvek

Odeslat komentář

Zuzana Steigerwaldová

Kouč a psychoterapeut

Pomáhám nalézat cestu ke spokojenému a svobodnému prožívání a při utváření souladu duše, mysli a těla.

Prohlédnout profil